Za porážku teroristického Islámského chalífátu zaplatili životy 11 tisíc svých bojovníků a bojovnic a nejen to, nadále udržují v oblasti pořádek a hlídají asi 10 tisíc zadržených džihádistů plus jejich manželky a děti, které na svém území nikdo nechce. Na severu Sýrie se pokusili vybudovat svoji samosprávu a oblast až dosud patřila k těm z mála Syrských regionů, kde byl klid. Ta, teď ovšem pod tureckými bombami a tanky bere za své. Donald Trump a Američané zase jednou dali přednost kšeftdiplomacii před spojeneckou věrností. Turecko totiž představuje velkého obchodního partnera USA, na území Turecka mají Američané 50 atomových hlavic a v neposlední řadě Turecko těží z rivality mezi Ruskem a US a prostě jde s tím kdo mu nabídne víc.
Turecko zdůvodňuje svou invazi na sever Sýrie potřebou zasáhnout proti PKK kurdské straně pracujících, kterou, stejně jako mnoho dalších zemí považuje za teroristickou organizaci. PKK je ve vztahu k Turecku asi tak jako je IRA ve vztahu k Velké Británii. Syrský režim skutečně v 80. letech povolil PKK vytvořit základny na severu země a využívat je k útokům na Turecké cíle, případně verbovat bojovníky na Turecké straně hranice. Kurdské milice YPG jsou odnoží PKK, proto by tento argument mohl dávat smysl, kdyby ovšem nebylo toho, že YPG se v posledních letech vyhýbala útokům na Turecké cíle a na žádost Američanů dokonce vyklidila některé vojenské základny poblíž hranic, které pak obsadily Turecko-Americké hlídky. Proto je tragédií, jak snadno se dají Turci vybičovaní nacionalismem a obratně přiživovanou nedůvěrou k okolnímu světu, svým autoritářským prezidentem manipulovat.
Neméně varující je pak skutečnost, že nejen autoritářští vůdci zemí jako je Turecko nectí dohody, ani spojenecké závazky, ale že stejně krátkozrace a bezskrupulózně zrazují své spojence i lídři demokratických západních zemí, a to ve jménu sebemenší ekonomické, nebo politické výhody.
Můžeme se pak jen ptát, při jaké hře velmocí a kdy budeme obětováni my?